Člověk by neřekl, kolik věcí se dá zapomenout. Hesla, narozeniny, sliby. Já zapomněl, že mám účet v jednom kasinu. Skoro dva roky. Jmenuju se Radek, je mi 45 a dělám skladníka. Každý den odepisuju zboží, skenuju čárový kódy, lepím štítky. Mozek na autopilota.

Jednou večer, když jsem se nudil a procházel staré emaily, jsem na něj narazil. Zpráva od kasina. "Vaše výročí registrace." Smál jsem se. Vůbec jsem si nepamatoval, že jsem se tam někdy hlásil.

Klikl jsem na odkaz. Zadal jsem zapomenuté heslo (na třetí pokus). A najednou jsem viděl svůj účet. Na něm bylo 17 eur. Z nějakého starého bonusu, co jsem nikdy nevyužil.

Proč ne? řekl jsem si.

Byla to bitcoinová kasinová ruleta. Žádné složitosti. Kolo, kulička, sázky. Buď červená, nebo černá. Klik, a je to. Vsadil jsem těch 17 eur na červenou. Padla červená. Měl jsem 34. Vsadil jsem na černou. Padla černá. 68 eur.

Srdce mi bušilo. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že to bylo tak jednoduché. Roztočil jsem, padlo, vyhrál. Žádné přemýšlení. Žádná práce.

Pokračoval jsem. Další sázka – červená. Vyhrál. 136 eur. Další – černá. Zase vyhrál. 272 eur.

V tu chvíli jsem přestal. Měl jsem strach. Ne z prohry, ale z toho, že bych to pokazil. Sedmihlavá výhra za pár minut. Z ničeho.

Druhý den v práci jsem o tom přemýšlel. Skládal jsem krabice a počítal v hlavě, kolik to je korun. Téměř 7 000 Kč. Týdenní výplata.

Večer jsem začal znovu. Zase bitcoinová kasinová ruleta. Tentokrát s menší částkou. Poslal jsem tam 50 eur z vlastního. K tomu jsem přidal těch 272 z minula. Měl jsem 322. Rozhodl jsem se hrát s rozumem.

Vsadil jsem 20 na červenou. Padla černá. Prohra. Dalších 20 na černou. Padla červená. Prohra.

Cítil jsem, jak ve mně roste vztek. Prohrál jsem 40 eur za minutu. To byl okamžik, kdy jsem mohl udělat chybu. Místo toho jsem zavřel prohlížeč, šel si nalít vodu a 10 minut koukal z okna.

Pak jsem se vrátil. Ne ke stejnému stolu, ale k jinému. Pomalejšímu. Dealer dělal delší pauzy mezi koly. To mi vyhovovalo. Vsadil jsem 10 eur na černou. Padla černá. Výhra. 15 na červenou. Padla červená. Výhra. Postupně, pomalu, bez emocí.

Za hodinu jsem měl zpět těch 40, co jsem prohrál, plus dalších 60.

Celkem na účtu 382 eur.

Nejlepší na tom bylo, že jsem se nenacpal do žádného dluhu. Hrál jsem jen s tím, co jsem měl. Kdybych prohrál všechno, přišel bych o 50 eur vlastních. To by mě bolelo, ale nezabilo.

Ten večer jsem vybral 350 eur. Zbylo mi 32 na další hraní. A šel jsem spát s čistou hlavou.

Druhý den ráno jsem za 200 eur koupil nový pneumatiky na auto. Starý byly na odpis. Zbytek šel na spoření pro dceru. Když se mě manželka zeptala, kde jsem na pneumatiky vzal, řekl jsem: "Měl jsem štěstí."

Usmála se. Myslela si, že dělám srandu.

Ale já ne.

Od té doby hraju bitcoinovou kasinovou ruletu pravidelně, ale s přísným řádem. Každá výhra nad 100 eur se okamžitě vybírá. Každá prohra je zastropovaná 50 eury za měsíc. Žádné "ještě jedno kolo". Žádné "dneska to doženu".

Naučil jsem se to ten večer, když jsem prohrál 40 eur za minutu a místo křiku do obrazovky jsem odešel ke dřezu. To je ta pravá výhra – vědět, kdy přestat.

Teď sedím ve skladu, skenuju zboží a v hlavě si někdy přehrávám ty noci. Když kulička padá. Ta vteřina mezi roztočením a výsledkem. Nic jinýho neexistuje. Jen já a to kolo.

Pneumatiky drží. Dcera má našetřeno. A já vím, že příště až bude nouze, nevytáhnu kreditku. Otevřu mobil, kliknu na ruletu a zkusím štěstí.

Někdy vyjde. Někdy ne. Ale pokaždé si vzpomenu na tu první noc, kdy mi starý zapomenutý účet dal 272 eur z ničeho. To byla jízda.

A víte co? Dneska už si hesla ukládám do správce hesel. Abych na nic nezapomněl. Až na ten pocit. Ten si nechávám v hlavě. Červená, černá, já a klid.

To je moje ruleta.